Bihár a Jharikhand - země sárí z divokého hedvábí

BIHÁR:
Počet obyvatel: 100 milionů
Hlavní město: Patna
Jazyk: Hindi

DŽARKHAND:

Počet obyvatel: 32 milionů
Hlavní město: Ranchi
Jazyk: Hindi

Bihár a Džarkhand jsou chudé země, kde se lidé živí převážně zemědělstvím, mají ale neuvěřitelně silně zachovanou kulturu a místní zvyky. Stejná jsou tamní sárí - chudá na pohled, ale je velmi snadné jim propadnout...

I když se Džarkhand od Biháru v roce 2000 oddělil, kulturně i etnicky se jedná o jeden stát. Dříve byl Bihá- r významnou částí velké Maurijské říše a vzkvétal i za vlády Guptovců. Nyní se ale nachází na ekonomickém dně i v poměru k ostatním částem Indie. Bihár má i svůj vlastní filmový průmysl - Bhojppur chrlí nízkorozpočtové béčkové filmy a telenovely zaplavující dopolední vysílání severoindických televizních kanálů.

Pokud do Biháru vkročí noha turistova, patrně si to namíří do Bodh Gaye, ke stromu, pod kterým Buddha dosáhl osvícení. Je to poutní místo všech buddhistů, i když v Biháru, stejně, jako v ostatních indických státech, se k buddhismu téměř nikdo nehlásí.

Sádhu Maharádž

Sádhu Maharádž pochází z rodiny bihárských králů panujících v provincii Munger. Ti se podíleli na vládě jak před, tak při britské okupaci. Sádhu Maharádž, vlastním jménem Ananta Prashad Singh, od malička tíhl spíše než ke království k věcem duchovním a velmi rád jezdil do svatého města Vrindávanu, kde jeho dědeček postavil velký chrám, zvaný Munger Mandir, který jeho rodina spravovala. Zájem o duchovní věci ho dovedl až tak daleko, že se svého titulu krále vzdal a stal se sannjásínem - mnichem bez světských pout. Pokud zrovna nepobývá ve vrindávanském chrámu, cestuje po světě, zejména po Evropě a Jižní Americe, a mluví s lidmi o indickém duchovním dědictví. Maharádž v roce 2014 navštívil i Prahu.

Tradiční sárí

Během britské okupace téměř vymizely všechny tradiční textilie a způsoby tkaní. Některé se ale zachovaly - tradiční bihárská patchworková technika - kousky látek (většinou ornamentální nebo lidové motivy) se našívají na sárí a často tak oživí nějaký starý kousek a zároveň zamaskují díry. Známá jsou Gota sárí, neboli tradiční bihárská svatební sárí, která používají bráhminské nevěsty. Bihárští bráhmini totiž považují váránasská brokátová sárí za velmi nevkusná, a proto dávají přednost svatebním sárím z místní provenience. Ta sice mají také červenou barvu, ale bohaté zdobení kameny, zlatem či flitry najdeme pouze na okrajích - to proto, aby na nevěstě vynikly zlaté šperky a další ozdoby. Levnější varianta Gota sárí je obšitá zlatými portami. Zvláštností jsou také Madhubani sárí - ozdobená (většinou tiskem či malbou) typickým nezaměnitelným stylem bihárských vesnic. Motivem jsou většinou postavičky či výjevy z každodenního života.

Tussard hedvábí

Typickým materiálem pro Bihár a Džarikhand je takzvaný tasar nebo tussard silk či kosa silk, někdy se mu také říká surové nebo divoké hedvábí. Z Biháru pochází cca 70% světové produkce. Velmi často se nebarví a nebělí, protože kromě nězaměnitelné struktury látky je právě jeho typická barva jeho největší ozdobou. Odstíny se liší podle toho, na jakém stromě se larvička živila - můžeme najít tussard silk od šedé přes béžovou a hnědou až po zlatavou. Většinou se tká nahrubo technikou khadi. I když nevypadá tak elegantně jako jeho známější kolega vyráběný z vláken larev bource morušového, silně odpuzuje vodu a je proto relativně těžké si ho zašpinit. Proto ho bráhminské ženy velmi rády používají pro obřady a vaření. Kosa hedvábí se zde nosí prokazatelně od 6. století a tehdy byl nejrozšířenější látkou vůbec. Paradoxem je, že dříve se tussard považoval za hedvábí pro chudé, ale nyní má díky vysoké poptávce vyšší cenu, než běžné hedvábí vyráběné z kokonů bource morušového, který přišel do Indie z Číny. Zajímavostí je, že tussar hedvábná sárí se dříve prodávala na metry a neměla zdobené okraje, někdy jsou taková sárí k sehnání i dnes. Nejznámější kastou, která tussar hedvábí v Biháru a Džarikhandu tká, jsou Devangové. V Biháru se většinou sárí zdobí razítkovým tiskem, ke kterému se používají přírodní nebo alespoň přírodně vypadající zemité barvy, v Džarikhandu se vzory spíše vytkávají z různobarevného hedvábí. Dodnes se také tká tzv. "mukta sari," které používají i džainistické ženy. Takové hedvábí se vyrábí z kokonů až potom, co se larvička vylíhne - nezpůsobuje se tedy žádné násilí.

Tussar hedvábí

Tussar hedvábí

Tussar hedvábí

Tussar hedvábí

Khadi

Khadi látky mají v Biháru silnou tradici. Jsou symbolem indické nezávislosti a khadi sárí nosí alespoň občas každá správná indická vlastenka. A proč? Protože Britové, ve své snaze o podkopání indické ekonomiky a kvůli zvýšení závislosti na Británii, zrušili všechny továrny a dílny na výrobu látek, aby byli Indové a Indky nuceni kupovat látky britské. A pak přišel Gándhí a naučil lidi tkát látky doma na malém kolovrátku, který se dokonce dostal na indickou vlajku. Byl to první výrazný krok směrem k nezávislosti. Podomácku upředené vlákno se pak tká na domácích ručních tkalcovských stavech. Na domácí výrobu khadi látek dohlíží svaz tkalců neboli Gandian Khadi Gram Udyog, který zaručuje, že se jedná skutečně o ruční výrobky.

A jak se v Biháru váže sárí hezky "po našom"?